Dějiny klasické anatomie

Kniha vyšla také v tištěné podobě - viz. https://dolezal.creativeconnections.cz/.

Předkládaná monografie je monumentální dílo obsahující téměř 700 stran textu, který je doprovázen více než 250 ilustracemi. Řada ilustrací je převzata ze středověkých anatomických spisů a učebnic a znázorňují tehdejší pohledy na krajiny lidského těla, stavbu orgánů, postup pitvy, skelet a jeho součásti. Jsou zobrazeny i extenční a reposiční aparáty a fáze některých operací. Ilustrace jsou integrální součástí textu a velmi dobře text doplňují. Většina z nich je u nás publikována po prvé. Text je rozčleněn do 95 kapitol, seznam literatury obsahuje 431 položek. 

Název díla zdaleka nevystihuje jeho tematický záběr. I když osou monografie je sledování vývoje anatomie jako vědního oboru a integrální součásti lékařského vzdělání a podíl jednotlivých lékařských škol na tomto procesu, autor koncipuje dějiny anatomie jako součást vývoje přírodních věd, které nelze vždy oddělit od vývoje medicíny v nejširším slova smyslu. 

Autor sleduje vývoj oboru od antického období až do 19. století. Civilizace starého Egypta byla známá vysokou úrovní praktické medicíny, ale neshromáždila mnoho anatomických poznatků i přes rozšířené používání balzamovacích technik. Medicínské znalosti se z Egypta šířily do antického Řecka a významně ovlivnily Alexandrijskou školu. 

Anatomické znalosti v antickém Řecku byly na dosti vysoké úrovni a opíraly se o pozorování a léčení válečných poranění. V obou eposech (Ilias, Odyssea) je řada míst, která ukazují, že tehdejší lékaři měli dobré znalosti orgánové anatomie a základních funkcí orgánů (plíce, srdce, krevní oběh, nervový systém). Z velikánů tehdejší doby autor uvádí Hippokrata a Aristotela, kteří měli velmi dobré anatomické znalosti. Hippokrates oddělil medicínu od filozofie a náboženských obřadů a vytvořil pravidla lékařského povolání. Aristoteles, který byl žákem Platona ve svých spisech uvádí řadu anatomických poznatků. 

Alexandrijská škola s vysokou koncentrací zejména řeckých odborníků, zdejší rozsáhlá knihovna a atmosféra pozdní antiky vedla k rozvoji lékařství v této oblasti Egypta. Součástí tohoto procesu byl i rozvoj anatomie. Autor uvádí 12 anatomů této školy o kterých je známo, že pitvali lidská těla a někteří prováděli i vivisekce. Herofilus a Erasistratos pitvali 600 těl a provedli velké množství vivisekcí. Z této školy je známo mnoho originálních anatomických pozorování včetně popisů lymfatického systému v dutině břišní. 

Nejvýznamnějším představitelem lékařství a anatomie ve starém Římě byl Galén, původně chirurg a lékař gladiátorů. Považoval anatomii za základ lékařství. V jeho spisech se odráží bohatá a úspěšná lékařská a chirurgická praxe. Zúčastnil se jako lékař a chirurg několika vojenských tažení proti Germánům. I když pitval jen zvířata, měl velmi dobré znalosti lidské anatomie a byl všeobecně pokládán za největšího lékaře po Hippokratovi. 

Po pádu římské říše v období 600–110 dochází v Evropě k politické a kulturní dezintegraci a k postupné ztrátě vědomostí antického období. Malá část řeckých a latinských medicinských a anatomických spisů byla zachráněna v klášterních knihovnách, ale větší část se dostává do Evropy v arabských překladech řeckých a latinských originálů. Z tehdejších center arabské vzdělanosti (Káhira, Buchara, Bagdád) se vliv arabské medicíny dále šíří ze španělských enkláv, kde mimořádnou roli hraje Cordoba, jejíž univerzity byly respektovány i v dalších evropských zemích. Traktování anatomie však bylo založeno na překladech řeckých a římských autorů a zpravidla nevycházelo z pitvy lidského těla i když na lékařských školách v Bagdádu medici pitvali opice dovážené z Núbie. 

Velkou zásluhou autora je zdůraznění významu jihoitalských lékařských škol (a později univerzit) v Salernu a v Neapoli. V Salernu působila řada anatomů, prováděly se pitvy zvířat, studovaly zde i ženy a škola měla kontakty s jedním z center tehdejší vzdělanosti, s klášterem v Monte Cassinu. O založení a organizaci výuky se v této oblasti zasloužil Fridrich II. Štaufský, který navrhl curriculum s významným zastoupením anatomie, prosadil studijní literaturu a praxi studentů u zkušeného praktika. 

Z jižní Itálie se rozvoj anatomie spolu s rozvojem medicíny přesouvá do severoitalských univerzitních měst (Bologna, Padova), kde vzniklo několik anatomických škol. Na těchto pracovištích byly systematicky prováděny pitvy lidského těla a vznikají zde klasické popisy orgánů a orgánových systémů, které jsou základem i současné výuky anatomie. Autor podává podrobný rozbor práce Colomba, Fallopia a Eustachia a velká pozornost je věnována životu a výsledkům práce Vesala. Kromě rozboru jeho publikací a publikovaných anatomických tabulí je to nejznámější Vesalovo dílo „De corporis humani fabrica“. Monumentální dílo, založené na pitvách lidského těla přináší mnoho nových poznatků a stalo se východiskem i pro anatomii 18. a 19. století. Autor opravuje rozšířený názor na Vesala jako na pouhého kritika Galénových spisů a názorů. Doležal demonstruje, že vztah Galénos – Vesalius byl složitější. Vesalius respektoval Galénovy názory, ale korekce, které prováděl byly důsledkem studií lidského materiálu, který Galénos ve své době neměl vždy k disposici.

Autor v dalších kapitolách provedl rozbor přínosu dalších anatomických škol (francouzské, německé, španělské, nizozemské). Z ruských anatomů se věnuje přínosu Pirogova pro topografickou a chirurgickou anatomii. Pirogov je autorem atlasu topografické anatomie založené na studiu zmražených řezů lidského těla pořízených v několika anatomických rovinách. Atlas byl vyhledávanou pomůckou v souvislosti se zaváděním CT a MR vyšetření a jejich interpretací. 

Z pražských anatomů uvádí autor působení du Toye, ale zejména J. Hyrtla. Hyrtl v Praze zřídil anatomické muzeum, které doplnil o velké množství korosivních a nástřikových preparátů a publikoval učebnici anatomie. Po odchodu do Vídně napsal učebnici topografické anatomie, která se dočkala řady vydání. 

Kromě svého hlavního zaměření monografie obsahuje i kapitoly věnované počátkům embryologie, srovnávací anatomie, patologie a neurověd. Autor podrobně rozebírá postoje katolické církve a papežského stolce k provádění pitev lidského těla. Všeobecně se traduje, že církev ve středověku pitvy zakazovala, ale rozbory papežských dekretů pro striktní zákazy nesvědčí. Nejasné jsou však postoje nižšího kléru, který mohl být rigorosnější, jak je tomu dodnes v některých regionech Itálie. 

Monografie obsahuje velké množství dalších u nás dosud nepublikovaných informací a souvislostí , které dále zpřesňují naše představy o vývoji oboru a zbavují čtenáře některých chybných, ale chronicky tradovaných názorů. 

Závěrem, je možno konstatovat, že autor zúročil svůj dlouholetý zájem o dějiny anatomie, podal plastický obraz historie a vývoje oboru, upozornil na řadu souvislostí s jinými obory lékařství. V jeho pojetí je vývoj oboru důsledkem působení mnoha generací lékařů a bohaté mezioborové komunikace. Monografie je i nevysloveným díkem těm, kteří zasvětili svůj život obtížnému úkolu, který má přímou souvislost s kvalitou klinické a praktické medicíny. 

Na závěr je třeba vyslovit uznání a dík nakladatelství, které se tohoto díla ujalo a zajistilo jeho vynikající grafickou úpravu.